Žijeme v podivné době. Dobýváme Mars, přečetli jsme lidský genom, dokážeme cíleně ovlivňovat metabolismus určitých částí mozku. Máme ale hodně problémů – chudoba, životní prostředí, AIDS, etnické čistky, nezaměstnanost a mnohé další. Světem otřásají teroristické útoky. Oběti jsou na obou stranách často osoby, kterých se politika netýká (je to vůbec jinak možné?), ženy a děti. Byla vyhlášena válka proti terorismu. Přibývá v současné době agrese nebo je to jen virtuální pohled medií? Násilí vládne světu?
Nedávno nás navštívila Komise Rady Evropy pro prevenci mučení, nelidského a ponižujícího zacházení a trestání. Kontrolovala dodržování lidských práv ve věznicích, sociálních zařízeních a v psychiatrických léčebnách (jméno komise samo o sobě vyvolalo oprávněnou bouři nevole, ohraďme se jako noví členové EU proti tomuto způsobu stigmatizace psychiatrie!). Nález komise byl pro psychiatrii celkem příznivý, avšak určité nedostatky, které lze celkem dobře odstranit, zjištěny byly. Stali jsme se ale terčem kritiky pro používání síťových, resp. klecových lůžek – cage beds. Významný mezinárodní lékařský časopis tuto skutečnost nezasvěceně vytrhl z kontextu vývoje, struktury a ekonomického zajištění naší psychiatrické péče, jakoby se jednalo o hlavní rys našeho systému (ne že bychom se neměli intenzivněji a rychleji snažit realizovat naší Koncepci). Celou situaci musel osvětlit náš vyslanec u EU v Bruselu.
V poslední době bylo bohužel zabito nebo vážně zraněno pachateli též s duševní poruchou několik známých osobností včetně lékařů (stejně tak tomu bylo ale i třeba ve Švédsku, kde byli fyzicky napadeni 2 členové vlády a populární ministryně zahraničních věcí následně zemřela). Jeden význačný český lékař na nás nedávno v této souvislosti zvolal: “Nenechte je (psychiatrické pacienty) chodit venku, zavřete je!“. Ne dobrou pověst psychiatrii dělají často zásadně rozdílné závěry našich soudních znalců. Jejich označení za „azylové oltáře zločinců jedenadvacátého století“ (Právo 2.3.2004) mi však přijde i v novinářské nadsázce jako nepřiměřené. Při nedávném parlamentním symposiu bylo připuštěno (nebo dokonce vyžádáno?) svědectví našeho bývalého pacienta týkající se jeho „krutého“ omezení v pohybu během ústavního psychiatrického léčení, které bylo prokazatelně nepravdivé…
Žijeme v podivné a dramatické době. Ale i nyní bychom si měli zachovat klidnou hlavu, chovat se fair play a používat zdravý rozum. Jsem přesvědčen, že velké skoky ve vývoji nejrůznějších systémů jsou většinou kontraproduktivní a přinášejí více škody než užitku. Odtrhnout se od historických kořenů, které se někdy ani neuvědomujeme, je těžké až nemožné. Za to cílevědomá, dlouhodobá, často méně viditelná práce vede ke kultivaci prostředí a zlepšování situace.
Potřebujeme tedy omezovací prostředky v péči o občany s duševní poruchou? Rozhodně se zatím bez nich, a možná ani v budoucnosti, neobejdeme! Musíme být v jejich používání zdrženliví, zcela transparentní a rozhodně vyčerpat všechny ostatní racionální prostředky léčebného ovlivnění našich pacientů.
Je proto dobře, že se ČR prostřednictvím Psychiatrické kliniky VFN a Psychiatrické léčebny Praha 8 zúčastní spolu s dalšími 10 Evropskými zeměmi a Izraelem výzkumného projektu EUNOMIA (European Evaluation of Coercion in Psychiatry and Harmonisation of Best Clinical Practice) v rámci 5. rámcového programu EU. Základním cílem je zmapovat situaci na poli použití omezovacích prostředků v psychiatrii ve velmi rozdílných státech, jako jsou Anglie, Bulharsko, Itálie, Litva, Německo, Polsko, Řecko, Slovensko, Španělsko či Švédsko na základě přehledu národních zákonných norem i dalších předpisů. Provedeme však též empirický výzkum. Každé středisko bude sledovat po 3 měsíce více než 400 pacientů hospitalizovaných na psychiatrii nedobrovolně nebo s určitým pocitem donucení. Na základě těchto konkrétních údajů pak budeme hledat optimální cestu ke zvládání těchto situací, které jsou nepříjemné pro všechny zúčastněné strany. Naše konsensuální stanovisko snad pomůže k oddémonizování této velmi citlivé problematiky.
Chtěl bych ale závěrem zdůraznit, že lidská práva mají i svoji ekonomickou dimenzi. Náš současný prezident často říkával, že o peníze jde až v první řadě. Tam, kde je nedostatek personálu, který je nedobře vyškolen, špatně placen a motivován, tam, kde technické zázemí je o mnoho desetiletí opožděno, tam je obvykle prostor pro humánní péči zúžen. Není jistě náhodou, že ze spádových oblastí projektu EUNOMIA je poměr počtu personálu k počtu lůžek nejhorší v Michalovcích a v Praze (ve srovnání s Basagliovou Itálií je takřka 4x nižší!). Zprávy a doporučení ochránců práv našich pacientů, které jsou pro nás potřebným zrcadlem, by se přednostně měly zabývat i tímto pohledem.
Domnívám se, že poskytovatelé psychiatrické péče, její konzumenti, příbuzní a přátelé by měli hledat společný jazyk, naučit se více spolu komunikovat a propagovat své zájmy, které jsou ve velké většině identické. Komise pro realizace koncepce oboru psychiatrie jako poradní orgánu přímo pro ministra zdravotnictví, jejíž vznik byl v tomto roce projednán a doporučen Vědeckou radou Ministerstva zdravotnictví je jistě žádoucím byť ne vše řešícím krokem. Doufejme, že po jejím zřízení budou následovat tolik potřebné další praktické změny.
Prof. MUDr. J. Raboch, DrSc.
Praha 2004-05-25