Je smutnou skutečností, že ve vyspělých společnostech 21. století přibývá duševních onemocnění a nejrůznějších psychických problémů. Odhaduje se, že z celoživotního pohledu se u každého druhého jedince vyskytne některá z definovaných psychiatrických poruch. Stoupají nároky na většinu členů naší společnosti, maximální výkonnost je považována jako samozřejmost. Ne všichni se dokáží na tuto skutečnost dobře adaptovat. Častěji než dříve diagnostikujeme deprese, závislosti na návykových látkách, demence, poruchy spánku, poruchy příjmu potravy a mnohé další.
Syndrom z vyhoření není součástí diagnostických klasifikačních systémů. Světová zdravotnická organizace má zařazen burnout syndrom mezi faktory ovlivňující zdravotní stav a konzumaci zdravotních služeb (Z73.0). Aktuálně zveřejněný nový americký diagnostický manuál DSM-V s tímto syndromem jako samostatnou diagnostickou jednotkou také nepočítá, i když posttraumatická stresová porucha s podobnou psychologickou etiopatogenezou zaujímá význačnou pozici v současné americké psychiatrii. V kapitole „podmínky, které mohou mít klinický význam“ jsou pod kódem V62.29 zmíněny „jiné problémy se vztahem k zaměstnání“. Dle komentáře sem patří takové fenomény, jakou jsou např. změna zaměstnání, strach ze ztráty zaměstnání, stres v práci, nespokojenost s pracovištěm, nejistoty spojené s výběrem profesionální kariéry apod. Zajímavé je, že ve Švédsku i Holandsku byl syndrom z vyhoření uznán jako právoplatná diagnóza.
Symptomatika syndromu z vyhoření má mnoho styčných bodů s depresí, úzkostnými poruchami, poruchami spánku, neurastenií, poruchami přizpůsobení. Společným etiopatogenetickým jmenovatelem je chronický stres působící hlavně v pracovním prostředí. Rozlišujícími faktory jsou míra vnitřní dispozice ke vzniku psychopatologie, či intenzita příznaků. Rozhodně ale platí, že v rámci burnout „procesu“ může dojít k rozvoji duševní poruch i třeba nadužívání nebo závislosti na návykových látkách. Duševní obtíže se přitom nevyhýbají lékařům, či šířeji zdravotníkům. Ba právě naopak se zdá, že naše profese v tomto směru patří k těm rizikovějším.
Duševní poruchy i syndrom z vyhoření se jistě dají léčit jak psychologickými tak biologickými prostředky. Stejně jako u jiných narušení zdraví ale především platí, že nejlepší je prevence. Banálníě můžeme konstatovat, že budování si stálého partnerského a rodinného zázemí, pěstování koníčků včetně přátelských vztahů, vhodná strava, dostatek fyzické zátěže včetně sportování, pouze přiměřená konzumace alkoholu, dostatek spánku a někdy nic-nedělání jsou určitou ochranou nejen fyzického, ale také duševního zdraví. Osobně bych si přál, aby nad námi nevítězili byrokrati a aby vztahy mezi námi byly založeny primárně spíše na důvěře než na nedůvěře. Toto všechno ale dokáží jen „mistři života“. Všem bych přál, aby patřili právě do této kategorie lidí.
Prof. MUDr. Jiří Raboch, DrSc.
Praha 2013-11-04